Při naší rodinné dovolené na Modravě jsme objevili opravdové klenoty ze starých šumavských chalup.
Koník na kramplování
Česání či kramplování culků se kdysi dělalo na koníku. Culky označovaly ve staročeském nářečí surové zachumlané rouno. Tedy chumel vyprané vlny, který je nutné rozčesat, aby vznikla surovina pro plstění nebo předení.
1. Hlava, 2. Sedadlo, 3. Temeno, 4. Krample, 5. Vejklínek
Popis práce na koníku uvádíme v původním znění z prvorepublikové dokumentace:
Úkolem kramplování nebylo vyčesat hrubší vlákna jako při vochlování lnu. V culkách jsou všechna vlákna hrubá. Chtělo se jen docílit, aby pokud možno část prachu a pazdeří se odstranila. Vlákna pak aby se tolik rozčechrávala a srovnala, by možno bylo je vytahovati a spřádati, sic jinak by chuchvalce nepustily od sebe a nebylo by lze skroutiti stejnoměrnou nit. Koník jest nízká lavice čtyřnohá, mající vpředu jako každý opravdivý jízdný kůň hlavu a v zadu sedadlo. Hlavu představuje čtyřhranný truhlík, jenž má navrchu temeno, vzadu týlo a po stranách ramena neboli postranice. Na temeně přibito jest kožené úško, do něhož se vkladá držátko krample, níže nachází se držadlo, lišta to se žlábkem, do kterého zapadá hřbet krample. Vnitřek hlavy jest dutý a vpředu otevřen. Říká se mu vejklínek a ukládají se do něho krample, pokud se nepracuje. Krample jsou dvě. Jsou čtyrrohé a stejně veliké. Krample má lopatovitě prohnutou desku z lípového dřeva, která má navrchu vyčnívající hřbet, podobný žebru listovému. Hřbet končí držátkem. Na dolní vypouklé straně přibita jest tlustá kůže (usně), proražená množstvím tenkých dírek, jimiž provlečeny jsou háčky, drátěné to skobičky na koncích ostnů poněkud ohnuté.
Kterak se pracovalo na koníku? Pomahačka při krampli, tak jmenovali osobu na koníku pracující, položila jednu krampli na temeno koníka tak, že prostrčila držátko krample směrem od sebe úškem a hřbet srovnala do rýhy (žlábku) držadla. Krample, ležíc pevně na temeně obrácena byla ostny vzhůru, háčky od pomahačky. Poté naložila kus culků na dolní krampli. Druhou krampli vzala do obou rukou. Háčky její měla obráceny к sobě. Sedíc na sedadle česala culky krátkými a rychlými pohyby k sobě, až se culky učesaly ve frádlíky – pláty. Potom obrátila ruční (horní) krampli opačně, držátkem od sebe a jedouc opatrně směrem vzhůru, smekla frádlík z horní krample, načež odloživši ruční krampli, svinula buď oba pláty v jednu šišku, nebo sňala horní, svinula jej v slabší šišku zvlášť a dolní také zvlášť. Potom znova naložila. Svinuté šišky rovnaly se na hromalku a potom hned předly.
Vochle
Vochle býval nástroj používaný ke zpracování lnu. Skládal se z dřevěné podsady a na ní připevněného seskupení ocelových hrotů. Lněná či konopná (obecně rostlinná) vlákna se skrze hroty opakovaně protahovala. Tím se čistila, rozdrásala (rozštěpila na více vláken) a vyrovnala. Vochle bývaly různých tvarů a zdobení a byly uzpůsobeny tak, aby se daly vložit do vochlovačky (stolice, na které vochlující osoba seděla). Nástroj vešel i do lidových příměrů. Pokud někdo o druhém řekl, že mluví „jakoby měl v krku vochli a na jazyku vřed“, pak dotyčný měl potíže s mluvením. Nástrojem plnícím podobnou funkci u vlny bývaly tzv. krample, tedy jakési ruční kartáče. Na rozdíl od vochlí se krample používají dvě proti sobě. Víme však, že pokud byla vlna hodně zacuckatělá a plná sena, pročesala se přes vochle a pak až přes krample.